9°C
Jan Studený je v současnosti u pražské záchranky členem výjezdové složky rychlé lékařské pomoci. Jak zdravotníci mezi sebou říkají, jezdí tedy na „malém voze“ spolu s lékařem. V organizaci působí čtyřicátým rokem. Vystudoval přitom „strojárnu“, stal se v mládí strojníkem na pracovišti s autoprovozem. Jak se tedy přihodilo, že nakonec zakotvil mezi profesionály, kteří zachraňují lidské životy?
Krizový manažer záchranky: „Při hromadných neštěstích lidi třídíme jako stroje. Emoce přijdou potom“
„Dostal jsem se k řízení vozidel, ale nebavilo mě to. Nastoupil jsem na tehdejší Okresní ústav národního zdraví (OÚNZ) pro Prahu 9, byla to čistě náhodná volba. Tam už jsem se setkal se sanitkou. Jezdil jsem tam dva roky, bylo potřeba, aby měl člověk dva roky praxe řidiče z povolání. Vozil jsem tehdy obvodního lékaře, bylo to trochu něco jiného než záchranná služba,“ uvedl ke svým profesním začátkům Jan Studený, který k pražské záchrance přišel roku 1979.
Organizace tehdy řidičům umožňovala nastoupit bez zdravotnických znalostí s tím, že záchranná služba je posléze začala v tomto směru sama vzdělávat. Jak se postupně zvyšovaly nároky na vzdělání pracovníků, stala se nejprve z Jana Studeného zdravotní sestra a posléze i zdravotnický záchranář díky studiu na vyšší odborné škole.
Dopravní patálie
Při vzpomínkách na své začátky Jan Studený přiblížil, jak se jezdilo Škodou 1203. „Pro nás to samozřejmě tehdy byly nové vozy. Málo ale topily. V zimě v nich byla zima, v létě kupodivu zase naopak horko. Legrační bylo, že dvanáct set trojka měla závadu na podávacím čerpadle. Když bylo venku 30 stupňů a jel jste k případu, stávalo se, že se zastavila, protože čerpadlo prostě kvůli horku přestalo podávat benzín. Nicméně zkušený záchranář neměl problém. Otevřel kapotu, polil to studenou vodou, zchladil, zavřel, spustil sirénu a pokračoval k případu,“ vyprávěl s úsměvem záchranář.
Nechvalně známé tragédie
Jan Studený prozradil, že se během své profesní kariéry nevyhnul ani některým hromadným neštěstím. Patřilo mezi ně i vykolejení tramvaje na Špejcharu roku 1982, při kterém zemřelo sedm lidí. „Když u takových situací zasahuji, mám osobně pocit tak trochu tunelového vidění. Nestarám se, co kde lítá. Jsem nasměrován někam, kam mě určí, a jednám, jak jsem naučený,“ uvedl záchranář.
Jan Studený si vzpomněl i na srážku tramvaje a autobusu na Bílé hoře, která se odehrála kolem roku 1980. „K tomu se mi váže v hlavě historka, že to bylo v době, kdy byl ředitelem pražské záchranky pan doktor Mikeš. Po ukončení zásahu jsme byli vysílačkou vyzváni k návštěvě ředitele, který nám osobně potřásl rukou a poděkoval. To musím říct, že bylo velice pěkné,“ zavzpomínal záchranář.
Při požáru hotelu Olympik v květnu roku 1995 se Jan Studený dostal do akce dokonce coby člen letecké záchranné služby. „Ten příběh jsem viděl svrchu. Byly to děsivé okamžiky. Letíte vrtulníkem k výškové budově, která hoří, a lidé stojí zvenku na parapetech a drží se oken. Na místě jsou hasiči, my, snažíte se vše dát dohromady tak, aby se podařilo zachránit co nejvíce lidí,“ popsal záchranář.
Agresivní pacienti
Dle Jana Studeného je zajímavé pozorovat, jak se během let proměnila agresivita některých pacientů. Z dnešního hlediska bohužel není napadení záchranáře během práce nic až tak neobvyklého, dříve to prý ale bylo jinak.
„Dle mého soukromého poznatku toho dříve bylo méně ze dvou důvodů. Když jsme začínali, jezdili jsme oblečeni v bílých pláštích a bílých košilích, vypadali jsme jako personál nemocnice. Vzbuzovalo to respekt, je to tradičně naučená barva. Druhou věcí je, že agresivní lidé jsou dnes často pod vlivem omamných látek. Když se budete bavit s opilcem, z 90 procent ho ‚ukecáte‘. Když potkáte člověka, který má něco v žíle, ten nevnímá, neví – a toho argumenty nezdoláte,“ řekl záchranář.
Jana Studeného jeho práce i po 40 letech stále baví, zejména prý proto, že je tak různorodá. V extrému se dá říct, že jednou vyráží za resuscitací, podruhé například k porodu. Na záchranáře jsou podle něj kladeny neustále vyšší nároky, zároveň však mají k dispozici neustále kvalitnější technologie. Stresu se však prý u této profese nachází pořád stejně. „Musíte být neustále čiperný a ve střehu,“ dodal záchranář.
