Sonam Tsering se narodil v Tibetu. Ve dvou letech se jeho rodina přestěhovala do Nepálu. Později byl, jak sám tvrdí, „rozpoznán a vybrán Jeho Svatostí dalajlamou“ a v šesti letech přijat do kláštera. „V klášteře se nemusíte starat o to, co budete jíst nebo kde budete spát. Máte ale obrovskou zodpovědnost. Učíte se všechno od astrologie přes medicínu až po buddhistické rituály, abyste byli schopni pomáhat ostatním. Nemáte studijní plán podle věku. Učíte se tolik, kolik jste schopni přijmout. Starší předávají své znalosti mladším,“ vzpomíná Sonam.

Z Vinohradské na „hlavák“ přímou tramvají: Kudy povede? Praha se na trase dohodla s ministerstvem (ilustrační foto)

Od mnicha se potom očekává, že své znalosti bude šířit dál, a to klidně už v mladém věku. „Jeden můj učitel měl třináct let, když učil ve velkém klášteře tisíce mnichů. Já sám jsem začal učit v patnácti. Stanete se představiteli tradice, ale mentálně jste stále dítě. Prostředí vás ale ovlivní. Žijete v komunitě starších mnichů, kteří se vám snaží předat všechno, co umí. Učit někoho ale není o tom, že se naučíte něco od Jeho Svatosti dalajlamy a předáváte to dál. Musíte si tím projít, několik let čerpat zkušenosti a až pak to teprve můžete šířit dál,“ dodává Sonam.

Život mnicha

Okolo mnichů často vzniká aura výjimečnosti a předurčenosti, Sonam to ale vyvrací: „Být mnichem neznamená, že jste osvícený. Mnich je člověk jako každý jiný, jen má jinou roli ve společnosti. Je předurčen k tomu studovat a učit se. Je ale na něm, jak s tím naloží. Můj život byl jako život prince. Když jsem chtěl někam jet, přistavili mi auto. Bylo o mě postaráno. Měl jsem soukromé učitele, trenéry, manažery, ale zároveň má svoboda byla velmi omezená. Žije se podle starých tradic, ale dnešní svět je úplně jiný, než byl v minulosti. Proto jsem se rozhodl z kláštera odejít,“ prozradil Sonam.

Osudové setkání

Po opuštění kláštera se díky tomu, že umí anglicky, živil jako turistický průvodce nebo prací v restauraci. Jedné noci, když mu ujel autobus, se na jednom z indických nádraží srazil s Češkou z Přerova, které také ujel autobus. Sympatie u obou tak zapracovaly, že zůstali v kontaktu a začali se vídat. Pak ale otěhotněla a Sonam se rozhodl přestěhovat se s ní do České republiky a začít tak novou etapu svého života.

Poklady za miliony v každé vitríně! Výstava na Pražském hradě připomíná 600 let od smrti Václava IV. V každé vitríně jsou skvosty za miliony korun.

Rodina jeho nyní bývalé přítelkyně vůbec nemluvila anglicky, což bylo pro Sonama velkou motivací naučit se rychle česky. Nikdy nenavštěvoval žádnou školu češtiny, vše se naučil díky poslechu a opakování. Jeho syn se mu dnes směje, že mluví jako holka, protože díky opakování po své bývalé ženě používal ženský rod, což se mu špatně odnaučovalo.

Splynutí s českou kulturou

Sžívání s českou kulturou bylo pro Sonama jednodušší, než by se mohlo zdát. Česká a tibetská kuchyně jsou si v mnohém podobné a rychle si na místní jídla přivykl. Ačkoli přiznává, že když ho navštívili jeho přátelé, česká jídla jim příliš nevoněla, tak tu zůstávali pouze o chlebu. Neobjevil se ani kulturní šok, protože Sonam znal od mládí mnoho cizinců a věděl zhruba co čekat. Jedna věc ho ale přeci jen překvapila. „Když mě rodina mé bývalé ženy hned po příjezdu vzala do typicky české restaurace, nemohl jsem se vynadívat na blonďatou servírku. Asi to vypadalo hloupě a nepatřičně, ale já jsem byl fascinován. U nás se věří, že bílí lidé nosí saka a kostýmky a pracují jen v kanceláři, tak jsem nemohl uvěřit, že tu lidé pracují i manuálně,“ směje se Sonam.

Tibetská kuchyně

Z Přerova se přestěhoval do Prahy, kde nyní vlastní a provozuje Café Tibet. Jedná se o pop-up restauraci, což znamená, že nemá stálou provozovnu, ale pohybuje po různých místech a akcích. Mimo jiné vyrábí knedlíčky momo a další speciality tibetské kuchyně. Jeho kuchařský um dokazuje i vítězství jeho „yermelínu“ v soutěži o nejlepší nakládaný hermelín Velká sýrová nakládačka a porazil tak všechny české hermelíny.

„Yerma je sečuánský pepř pocházející přímo z Tibetu,“ vysvětluje Sonam. Tohle léto ho například můžete vidět 4. 8. a 18. 8. na Stalinu na Letné, 9. 8. na koncertě Tomáše Kluse v Mníšku pod Brdy nebo 15. 8. na Dni nezávislosti Indie na Střeleckém ostrově. S Tomášem Klusem často spolupracuje i jako místopředseda Asociace Tibeťanů žijících v ČR, protože Tomáš je velkým propagátorem Tibetu, dokonce pro Jeho Svatost dalajlamu píseň k jeho 84. narozeninám. Sonam též spolupracuje se Zmrzlinárnou Braník, pro kterou se stal inspirací pro jejich tibetskou zmrzlinu. 

Kromě práce pro Café Tibet se Sonam věnuje rozšiřování povědomí o Tibetu, pořádá besedy a přednášky pro školy a univerzity. Hraje i na tibetské a netibetské nástroje a zpívá.  Provádí také tibetské masáže kunye. Jde o relaxační celotělovou masáž za použití vonných olejů, využívající energii podobně jako v reiki a propojující indickou ayurvédu i thajské masáže, avšak bez bolestivého protahování. Dle jeho slov je to pro něj relax a uklidnění a úplný protiklad k rušné práci v gastronomii.

Češi a vnímání Tibetu

Sonam doufá v získání českého občanství, což mu mimo jiné umožní navštívit matku v Nepálu, kterou neviděl šestnáct let. V Praze chce zůstat a pokračovat ve svých aktivitách. „Češi s Tibeťany velmi soucítí. Situace v Tibetu je si v mnohém podobná tomu, co Češi zažili v minulém režimu. Také nemohli žít ve svobodě, cestovat, stáli fronty na chleba a na banány. Bohužel situace v Tibetu je ještě mnohonásobně horší, dokonce byla vyhlášena jako druhá nejhorší na světě. Hůře už je na tom pouze Sýrie. O Tibetu odnikud oficiálně neuslyšíte. Když hořel Notre Dame, bylo to ve všech médiích. Je ale důležité uvědomit si, že lidské bytosti jsou důležitější než stavby. Od roku 2008 doteď se v Tibetu dobrovolně kvůli svobodě upálilo 160 lidí, podobně jako Jan Palach nebo Jan Zajíc,“ říká Sonam.

Přítomný okamžik a meditace

Na závěr Sonam odkryl něco ze své životní filosofie. „Snažím se žít v přítomném okamžiku. Pokud nežijete teď a tady, nevíte, co děláte. Lidé se mě často ptají, jak meditovat. Můj učitel vždycky říkal, že meditace neznamená, že musíte jít do hor, žít tam a meditovat v jeskyni se zapálenými svíčkami. To není meditace. Člověk žije v lidské společnosti a nejlepší meditace je ve velkém rušném městě, kde se děje spoustu věcí a je těžké se koncentrovat. Důležité je zůstat v přítomném okamžiku a mít situaci pod kontrolou. Pak skutečně meditujete. Štěstí nikdy nepřichází zvenčí, je uvnitř člověka, ale záleží, zda si je toho vědom,“ uzavírá Sonam.  

Fotogalerie
9 fotografií