9°C
Sadistický úchyl Boblig se v mučení čarodějnic vyžíval: Nechal jim trhat ruce i nohy na skřipci!
Pouhé dva roky během 17. století stačily k tomu, aby v tehdejším Niském knížectví zemřelo 250 lidí tou nejhorší smrtí. Za sedmdesát let, kdy sužovaly tuto oblast čarodějnické procesy, jich zahynuly další stovky. Celou řadu z nich měl na svědomí rakouský právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se nechvalně proslavil využitím brutálního mučení k vynucení přiznání "obcování s ďáblem".
Kdyby asi obecní pastýř Schmied tušil, co jeho slova přinesou za utrpení, asi by radši 27. června 1622 mlčel. Muž obvinil svou ženu Barboru z čarodějnictví - prý uřkla dobytek a jemu samém podávala otrávený sýr. Jeho slova odstartovala desítky let čarodějnických procesů na území dnešního Jesenicka a Šumperska, vyvražďování nepohodlných a podezřelých ale probíhalo i na polské straně Slezska.
Barboru Schmiedovou tehdy po šesti dnech mučení a vynucených doznání - včetně obvinění dalších patrně zcela nevinných žen - upálili na hranici. Procesy a popravy pokračovaly i v dalších letech. Mezi lety 1651 a 1652 v celém Niském knížectví, které se rozkládalo na území dnešního Jesenicka, několika obcí na Bruntálsku a polského Opolského vojvodství, zemřelo údajně přes 250 osob, i když oficiální prameny hovoří jen o několika desítkách. Poslední zmínky o čarodějnických procesech pochází z 90. let 17. století.
Významnou postavou tohoto smutného období v českých dějinách je Jindřich František Boblig, který vedl celou řadu procesů zejména ve Velkých Losinách, jako přísedící se účastnil stovek jednání a to už jako student práva. Doktorát ale v touze po bohatství kanoucího z poprav zámožných "čarodějnic" ani nedodělal a začal se naplno věnovat mučení a vraždění nevinných.
Právě Boblig nalezl nesmírné uspokojení v tortuře. Mučení, které při výsleších obviněných probíhalo, bylo bestiální a zcela nezákonné. Boblig, ačkoliv mu chybělo dokončené vzdělání, získal od rakouského císaře titul laického inkvizitora a měl tedy plné právo dle vlastního úsudku opakovat mučení i nad zákonný rámec. Boblig si navíc zřídil inkviziční komisi z lidí, kteří byli nevzdělaní a snadno manipulovatelní.
První mučenou byla na losinském panství žebračka Marina Schuhová, která dala hostii krávě, aby začala znovu dojit. Boblig přistoupil nejprve k psychickému mučení - ženě stačilo ukázat kata a mučící nástroje a žena se doznala ke všemu, z čeho ji obvinili. Skončila na hranici...
Jenže z jí podobných propadlo inkvizici jen velmi málo. Boblig si po čase začal vybírat movitější oběti, aby měl z jejich smrti prospěch. A protože byl nejen hamižný, ale i s velkou pravděpodobností sexuálně pokřivený sadista, začal prosazovat čím dál brutálnější mučení.
To se řídilo "přísnými" náležitostmi. Celý proces s čarodějnicí probíhal následovně: obviněná osoba byla nejprve svlečena do naha a prohlédnuta - jakékoliv znaménko či podezřelá bradavice byly považovány za ďáblovo znamení - pokud žádné nemohli najít, obviněného zbavili vlasů i ochlupení a hledali i na intimních místech. V druhé fázi využíval nátlak v podobě předvádění mučících nástrojů.
A pak už se přistupovalo k jejich fyzickému užití. V českých zemích se používaly palečnice, španělská bota a skřipec, v tomto pořadí. Mučení dovedli k dokonalosti ovšem inkvizitoři ve Švýcarsku, Anglii či Americe, kteří používali například železnou pannu, trpkou hrušku, čarodějnickou stolici, či rozmačkávání závažím.
První z toho opravdu nechutného mučení byly palečnice, které byly nejvyužívanější a často k doznání čarodějnice stačily. "Bylo stanoveno, že palečnice nebo španělská bota se nesmí přikládat na více než patnáct minut jedenkrát za výslech. V praxi se používala třikrát nebo čtyřikrát na mnohem delší časový úsek. Ti lidé neskutečně trpěli a bylo nasnadě, že se přiznali,“ popsal Deníku pracovník Vlastivědného muzea Jesenicka Kamil Tomášek.
Palečnice je vlastně drobný šroubový lis ze dřeva nebo železa do nějž, jak už název napovídá, se vkládaly prsty oběti. Šrouby svěráku se postupně utahovaly a povolovaly a drtily oběti kosti prstů. Často byly zevnitř opatřeny například hroty, což zvyšovalo utrpení.
Na podobném principu fungovala i španělská bota, která přicházela, pokud měl mučený stále dost sil a nepřiznal se. Větší lis se přikládal na holeň oběti a utahováním šroubů způsoboval bolestivá a špatně se hojící zranění. Španělská bota byla totiž rovněž zevnitř opatřena hroty. Použití tohoto mučícího nástroje ovšem dokázalo oběti i rozlámat holenní kost.
Pokud ani tato metoda nepřinutila obviněného mluvit, následoval nejkrutější způsob mučení - skřipec. Jde vlastně o žebřík, k němuž byla oběť pomocí lan připevněna za zápěstí a kotníky a postupně natahována na jeho délku. Sofistikovanější skřipce využívaly navíjecí válce, ale také ozubená kolečka, která se oběti zapichovala do zad.
Nejdůležitější je na skřipci ale právě ono natahování. Nejprve působí neuvěřitelnou bolest, která přechází v agonii, jak se oběti trhají svaly a šlachy v kloubech končetin. Ramena se při velkém natažení vykloubí a podle některých zdrojů docházelo při přehnaném natahování i k odtržení končetin!
V takových případech oběť velice rychle vykrvácela, s velkou pravděpodobností by tou dobou ale kvůli neuvěřitelné bolesti už dlouho v bezvědomí. Jenže mrtvá čarodějnice byla při výslechu inkvizitorům k ničemu, a tak se spíš snažili své oběti zlomit postupným natahováním a povolováním.
Ačkoliv v případě mučení čarodějnic k propuštění moc často nedocházelo - a u nás už vůbec ne - pokud si oběť prošla mučením na skřipci, dalo se počítat s tím, že byla po zbytek života invalidní. Natahování potrhá svalstvo, šlachy, a dokonce i nervy v končetinách, což nejenže způsobuje ukrutnou bolest, ale rovněž to z člověka udělá prakticky ochrnutého...
Ať už to s přeživší čarodějnicí dopadlo při mučení jakkoliv, čekala je už jen poprava. V českých zemích končily čarodějnice nejčastěji na hranici - ke kůlu je přivázali řetězy a mnoha z nich byl na krk připevněn pytlík se střelným prachem. Ten měl ukončit jejich život dříve než udušení kouřem nebo plameny, ale nejednou popravovaného prach pouze popálil a potrhal. Oběť si pak prošla upalováním s dávkou agonie navíc.
Některé čarodějnice skončily s hlavou na katově špalku, což vzhledem k okolnostem byla ta lepší varianta. Smrt mnoha obviněných žen - ale i mužů - často přineslo právě mučení a následný šok. V cizích zemích mnoho lidí zemřelo už při zkouškách, kterými údajné čarodějnice musely projít.
Nejznámější je patrně ordál neboli boží soud - v tomto případě zkouška vodou. Ačkoliv metoda je většinou podobná - čarodějnice ve znevýhodněné pozici (připoutaná k židli, zavázaná do pytle, spoutaná řetězy, či dokonce zatížená kamenem) je ponořena do vody. Výsledky se ale liší v různých zemích a obdobích procesů. V jednom případě pokud žena přežila, předpokládalo se, že ji ochránil Bůh, a ona je tak nevinná. Jindy se ovšem věřilo, že přeživší se chrání svými kouzly, a je proto bezpochyb čarodějnice. Pokud se žena utopila, voda ji přijala jako čistou a ona mohla dostat křesťanský pohřeb jako nevinná. Za velké vítězství se to ale považovat asi nedalo...
Veškerý majetek o kterém se říká, že patří církvi byl historicky po staletí nakraden, církev samotná nic nevytvořila, i ty jejich kostely stavěli lidé-nevolníci, samozřejmě že zadarmo, dále církve organizovaly dobyvačné války a rabování, povinnost pro poddané byla opět účast ve válce, církevní představitelé seděli v palácích oddávali se obžerství a zvrhlým sexuálním praktikám