7°C
Léto je nejspíš nenávratně pryč a přineslo do naší rodiny dlouho očekávanou změnu. Pepínek konečně odložil látkové pleny a běhá už naostro. Sice si za den průměrně počůrá dvoje tepláky, ale pořád je to obří vítězství a hlavně rodičovská úleva.
Daleko horší zvyk nám pochytil na dětských hřištích. Už jako malý svišť, kdy sotva chodil po kolenou, se vrhal za dětmi a chtěl být s nimi. O pár týdnů později na ně začal sahat a ještě o něco později je chodil objímat a tulit. Z čehož byli děti i hlídající rodiče překvapení. Ve většině případů na žádané objímání nedošlo a nám bylo Pepínka líto, že od něj děti utíkají.
Násilí pro pozornost
Jenže teď si vyžaduje pozornost o dost brutálnějším způsobem. Vezme kupříkladu kovový bagr a zničehonic praští dítě po hlavě. Jindy po holčičce, která si v poklidu staví bábovky, hodí písek. A nebo odpočívajícího tatínka přetáhne po hlavě dřevěnou tyčí z rajčat. Hotový násilník.
Nutno ale podotknout, že nechce ubližovat záměrně. Chce si pouze získat pozornost a čeká na reakci. Zkoušel jsem se proto nechat bít do doby, až ho to omrzí. Takhle dobře se ještě nebavil a tatínek měl pár šrámů. Museli jsme tedy přistoupit k trestům. Pokud podobnou zlomyslnost udělá opakovaně, končí to odchodem z dětského hřiště, nebo doma dostane „time-out“, což je moderní obdoba hanby. Jenže neklečí, poněvadž by hnedka utekl, ale postavíme ho do vysoké učící věže, z níž zatím neumí slézt. Jak jste násilí malých dětí řešili vy?
Environmentální domácnost
Když jsem nastupoval na rodičovskou dovolenou, slíbil jsem ženě, že jeden blog budu věnovat také „zero waste“. Žena se totiž snaží minimalizovat vytvořený odpad, což mě někdy vytáčí k nepříčetnosti. U nás doma jsme totiž schopní se pohádat a být na sebe naštvaní, když přinesu rajčata v novém igelitovém sáčku z obchodu. Žena totiž trvá na tom, že nesmíme používat nové plastové sáčky. Pokud nějaké však přecijen donesu nebo dostaneme, tak se u nás nevyhazují, ale znova a znova a znova využívají, dokud nejsou špinavé nebo protrhlé. Jako blázen mám od manželky všechny zavazadla narvaný sáčkama. V době, kdy jsem pracoval a vyrazil někam na interview, bál jsem se, aby mi z batohu nějaký nevypadl.
V bytě velmi přísně třídíme odpad, z čehož jsou naše návštěvy často v rozpacích. Odpadek tak může přijít do směsi, papíru, plastů, bioodpadu, kovů, nápojových kartonů, baterek, elektra, látek, žárovek, léků, skla atd. A vůbec nejvíc mě rozčiluje situace kolem papírových krabic, poněvadž žena má utkvělou představu, že se nesmí vyhazovat krabice, neboť je můžeme někdy v budoucnu využít. Sklep máme proto narvaný mnohdy prázdnými krabicemi, protože „člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam, kam patří, za rok, za dva, nebo za tři budu rád, že je mám!“ jak zpívá Jiří Suchý v písni „Koupil jsem si knot“.
Bez obalu
V rámci „zero waste“ tak žena přibližně jednou za měsíc vyráží na nákup do bezobalového obchodu na Floře. Nabalí si batoh sklenicemi, nádobami a odjede tramvají na nákup. Pak mi doma líčí, co všechno vylila a rozsypala. Když jsem teda výjimečně odjížděl já, říkala, že to tam všechno rozliju.
Nejprve jsem si všechny sklenice navážil a následně začal bloudit obchodem, kde měli sortiment ve vlastních obřích nádobách. Pepíno dostal v kočáru do ruky plastový ovladač, jehož hluk se v malém obchodě rozléhal všude. Vypustit ho z vozíku ven, by bylo jako opalovat se během živelné katastrofy. Blbej nápad. Tatínek mezitím zvládl rozsypat oříšky a vypustit trochu pracího gelu na zem. Tudíž nic hrozného a beru to jako úspěšnou misi. Nabrané zboží mi pak znova převážili a navíc jsem dostal 5% kočárkovou slevu pro maminky, která platí do 11 hodin.
I když na všechna ekoteroristická opatření ženy nadávám, obzvlášť s patnáctikilovým batohem a protivným, ospalým dítětem v kočáru, tak jsem vlastně rád, že se všemi silami snažíme šetřit přírodu. Jen bych ocenil, kdyby se mi do sklepa vlezla aspoň vrtačka.
