Odejít, nebo zůstat? Oběti děsivých povodní v Německu se vyrovnávají s traumatem
I když přijede na návštěvu kancléřka Angela Merkelová, lidé z oblastí, které v létě zasáhly děsivé povodně, mají jiné starosti, něž se účastnit předvolební kampaně. Potřebují řešení a vyrovnat se s traumatem, jak píše Deutsche Welle ze západoněmecké obce Altenburg.
Tři křížky nasprejované na fasádě – tím je zpečetěn osud domů z městečka Altenburg, které byly záplavami natolik poškozeny, že musejí být zbourány. Demoliční rypadla již srovnala se zemí více než deset domů a dalších 20 je předurčeno stejnému konci. To je na vesnici, kde před povodní žilo jen 500 lidí, hodně, jak píše Deutsche Welle.
Někteří chtějí odložit demolici. „Kdo ví, jestli tu vůbec dostaneme nové povolení,“ lamentuje jeden z obyvatel vesnice. S ohledem na změnu klimatu již nejspíš nebude možné stavit tak blízko řeky. V údolí řeky Ahr docházelo k povodním odjakživa. Voda ale nikdy nebyla tak vysoká, aby dosáhla až po střechy domů.
„Naši sousedé jsou mrtví“
Až 95 procent tohoto území je vážně poškozeno nebo úplně zničeno, včetně domova důchodců, základní školy a tělocvičny. Bahno a suť byly z velké části odstraněny, ale vodní a elektrické vedení, telekomunikace – všechno se rozpadlo. Pro pitnou vodu se chodí do plastových nádrží. V některých ulicích opět funguje elektřina, která je naléhavě potřebná pro pohon sušiček v již vykuchaných domech.
Není snadné se dát do řeči s místními lidmi. Mnozí jsou obrovsky traumatizovaní tím, co zažili. „Naši sousedé jsou mrtví,“ říká žena a zamyšleně se dívá na zříceninu vedle svého domu. Dál se bavit nechce a jen zavrtí skloněnou hlavou.
„Tady před domem jsem vždy lehával se synem v trávě a díval se na oblohu,“ říká muž po jejím boku a dívá se dolů na hnědou zem. „Bylo to všechno tak krásně porostlé, skutečná idylka,“ říká a ukazuje na zalesněné a vinicí osázené kopce, které rámují údolí. Potom se oba otočili a beze slova odešli, aniž by se rozloučili.
O něco hovornější je skupinka místních stojící na rohu ulice před hromadou suti. Lidé čekají poblíž svých zničených domů na kancléřku Merkelovou a předsedkyni spolkové země Porýní-Falc Malu Dreyerové, které chtějí získat představu o úklidových pracech. Ne každý tuto návštěvu vítá. Merkelová se chystá odstoupit, prý jim už nemůže pomoci. Jedna z žen to však vidí jinak. „Návštěva k nám přitahuje pozornost,“ říká Annika Gemeinová. „Nesmíme být zapomenuti.“
Čtyřicetiletá žena stojí se svou sestrou Julií před tím, co zbylo z domu její matky. Otevřenou stěnou lze vidět vanu naplněnou bahnem až po okraj. Když voda stoupala, vzala si Annika svou 64letou matku k sobě domů. Ale tam také přišly záplavy. Rodina a tři malé děti se ukryly ve svahu nad domem. Zůstali tam jednu noc, než je odtamtud mohla helikoptéra vyzvednout a odvézt pryč.
Annika a Julia chtějí mluvit s kancléřkou. „Potřebujeme od ní slyšet slib, že bez ohledu na to, jak jsou daleko domy od Ahru, budeme se i nadále moci pojistit.“ Pojišťovna jim totiž řekla, že smlouvy budou prodlouženy jen na jeden až dva roky. Následně bude nutné situaci znovu posoudit, jak píše Deutsche Welle.
„Samozřejmě to nad námi visí jako Damoklův meč,“ děsí se Annika. „Pokud pojišťovna řekne, že v údolí Ahr již nic nepojistí, tak nám bude přestavba k ničemu.“ I kdyby byl zaplaven jen suterén nebo přízemí, museli by místní platit vše ze své kapsy.
Jako téměř všichni Altenburčané se i Annika a Julia chtějí vrátit do své vesnice. „Naše rodina tu sídlí po generace, máme zde sourozence, strýce, tety, bratrance, neteře a synovce. Toto je náš domov a kdybychom se přestěhovali, přišli bychom o víc než jen o místo pobytu,“ říká Julia. Pro sestry ale není snadné věřit v dobrou budoucnost. „Vědci říkají, že se to může opakovat znovu a znovu.“
Děti jsou navíc velmi vyděšené. Z deště, z potoků i z řek. „Moje pětiletá dvojčata se často večer ptají: Přijde povodeň, když budeme spát?“ říká Annika, která zůstala s rodinou u tchánů. Jak moc se budou bát, až se v určitém okamžiku budou moct vrátit do svého vlastního domu v Altenburgu? Tedy tam, kde děti zažily noční útěk do svahů, aby si zachránily holý život.
Jak se však vyrovnat s tím, co se stalo? Psychologové říkají, že v prvních čtyřech týdnech po katastrofě mají lidé tendence toho hodně v sobě potlačit. Důraz je kladen na úklidové práce a co nejrychlejší odstranění devastace.
Pak ale nastane to, čemu se v psychologii říká „slzavé údolí“. To si lidé uvědomí, co ztratili a také to, jak dlouho bude trvat uvést všechno do normálního stavu, vysvětluje Deutsche Welle.
„Vždy bojuji sama se sebou, zda mám děti konejšit, že už se to nikdy nestane,“ uvedla pro Deutsche Welle Annika, která se už týdny snaží domluvit schůzku s dětským psychologem. Za pár dní by k ní mělo konečně dojít. „Naší rodině je jasné, že až přijde příští povodeň, hned z domu odjedeme a raději strávíme dvě noci s přáteli nebo v hotelu,“ říká. „Rozhodně nebudu čekat, až se mi voda dostane do domu. Stejně tomu nijak zabráním.“
Kancléřka se musí držet svého plánu
Během rozhovoru Annika stále kontrolovala svůj mobilní telefon. Její manžel jí píše, že kancléřka a předsedkyně už jsou ve městě. V určitém okamžiku parta ochranky a novinářů zabočí za roh. Tam ale zastavují auta, politici nasedají a odjíždějí. Delegace kolem Anničiny skupinky nakonec neprošla. Mezi těmi, kdo kancléřku nestihli, není cítit zklamání, spíš vyrovnanost. Někteří se otočí a vrátí se zpět do svých domovů. Budou dál uklízet, zametat a vyplňovat žádosti pro pojišťovny.
Sestry říkají, že každý den lidé zápasí s rozpory mezi svými emocemi a myslí. Budou moci zůstat v Altenburgu, nebo je to v budoucnu příliš nebezpečné? Jen málokdo se zatím definitivně rozhodl. „Zpravidla si zde mladé rodiny vzaly úvěr na stavbu svého domu a k jeho splacení mají ještě daleko,“ říká Annika. „Komu máme prodat naše pozemky, když už zde není možné bezpečně žít?“
Už ne domy na chůdách
Porýnská předsedkyně vlády Dreyerová zná takové starosti. „Být záplavovým územím neznamená, že tam již nemůžete žít, ale bude nutné určit různé zóny, kde se jasně řekne: Potřebujeme jiný systém protipovodňové ochrany,“ říká po návštěvě Altenburgu Dreyerová. „Domy se musí vybavit tak, aby byly lépe chráněny.“
Jak to může vypadat v praxi, musí nyní zjistit odborníci a ostatní budou muset podle toho jednat. Dům, ve kterém sestra Anniky bydlela, byl během přílivové vlny stržen spolu s podlahovou deskou, stál totiž na dřevěných kůlech. Julia chce, aby měl nový dům pevné základy, které vydrží.
Pojišťovna to ale odmítá zaplatit, hlásí pětatřicetiletá žena, která za pár měsíců čeká své první dítě. Nahrazuje se pouze to, co bylo zničeno, a to jsou chůdy. Jak pokračuje v povídání, v určitém okamžiku je toho na mladou ženu příliš. Po tváři jí tečou slzy, uzavírá svou reportáž Deutsche Welle.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.