8°C
Povodeň, která nastala v sobotu 25. května roku 1872, byla zhoubná, zkázonosná a nečekaná. Za vše mohly lijáky tak prudké, jako by se protrhla mračna. „V Mladoticích na Plzeňsku spadlo za pouhou hodinu a půl 237 mm, a to podle ČHMÚ představuje dosud nepřekonaný rekord co do srážek přívalového charakteru,“ uvádí informační stránky Českého hydrometeorologického ústavu.
Důsledkem lijáků a bouřek, které doprovázel i výskyt několika tornád, se v Čechách rozvodnily řeky. Především pak ty západně od Prahy: Střela, Litavka, Klabava – ty všechny se vlévají do Berounky, která se během několika hodin rozvodnila až na úroveň tisícileté vody, která se valila na Prahu.
Berounka „neuškodí“
Přestože tehdy neexistoval internet a telefon byl také stále „hudba budoucnosti“, byla v Praze situace napjatá. „Hlavní město bylo již od sobotního odpoledne bombardováno telegramy o katastrofickém vývoji v povodí Berounky,“ uvádí Otomar Dvořák v publikaci „Nebeská stavidla se otevřela…: Zhoubná povodeň v Čechách – 1872 na potocích a Litavce, na Berounce, Vltavě a v okolních oblastech”.
Mnozí Pražané včetně představitelů Královského hlavního města Prahy ji však brali na lehkou váhu. „Prý se říkalo, že pouhá Berounka v Praze škodit nemůže, že se rozpustí ve Vltavě,“ uvádí Dvořák. Vltava je větší řekou s širším korytem. Ale na takový nápor nemohla stačit. Naopak – své menší „sestře“ docela podlehla.
Přemožená Vltava
Pražská politická reprezentace si to uvědomila krátce po půlnoci poté, co se do Prahy donesly zprávy o tom, jaké škody povodeň páchá v Berouně. Popsat situaci nechává Dvořák očitého svědka: „Berounská kotlina tvořila v sobotu večer rozsáhlé jezero, z něhož jenom Beroun s vyššími svými budovami a věžemi vynikal. Všechna stavení blíže řeky ocitla se rázem pod vodou. Dvě chaloupky voda dočista odnesla, čtyři osoby se utopily.“ Také oblast „mezi Černošicemi a Zbraslaví se změnila v rozlehlé jezero, z něhož vystupovaly jen vrcholky stromů.“
Když tak mělo dojít k očekávanému „rozpuštění“ Berounky ve Vltavě, stal se naprostý opak. „Došlo k efektu vratné vody,“ poznamenává Dvořák. „Rozvodněná Berounka přemohla Vltavu a hnala ji zpátky proti proudu. Hladina Vltavy se prudce zvedla teprve od soutoku s Berounkou.“ Intenzitu záplav umocňovaly ještě rybníky, do kterých se řeky vyplavovaly a jejichž hráze pod náporem vodního živlu nakonec povolovaly.
Noční apokalypsa
Do Prahy se velká voda přiřinula v neděli po půlnoci. Přibližně v tu dobu „byl dán povel policii, aby burcovala lidi ze spánku. Velitelství pražské vojenské posádky vyslalo do ulic všechny trubače a bubeníky. Bylo stříleno z hmoždířů na Petříně a Letné,“ líčí Dvořák. Okolo druhé hodiny ranní se Vltava vylila z břehů a Praha se ocitla pod vodou.
„Brzy bylo zatopeno celé Podskalí i vyšehradské podhradí. Botič se rozlil a odřízl tyto čtvrti od města. Zatopena byla celá Kampa a většina Malé Strany. Na Starém Městě vnikla voda na Anežské náměstí, hnala se Kaprovou a Křižovnického ulicí. Zatopen byl Anežský klášter a všechny ulice podél Klimentské až k Poříčí,“ píše Dvořák. Hladina prudce stoupala a záhy zmizely pražské ostrovy, jejichž polohu „bylo možno rozeznat jen podle stromů, zmítajících se uprostřed burácejícího se veletoku. Zmizely i jezy pod jednolitou, převalující se hladinou, která vypadala, jako by se vařila.“
A jelikož s sebou přívalová voda nesla veškeré dřevo, veškerý nepořádek, který stihla sebrat, hrozilo nebezpečí také mostům. Nánosy dřeva, lodí, vorů, nábytku a všemožného, co voda přinesla, se ucpal nejen Negrelliho viadukt, který voda „obešla“ přes Rohanský ostrov.
„Nejděsivější pohled byl na Karlův most. Protiledové zábrany byly po prvních nárazech rozbity, vory a lodice narazily přímo na mostní pilíře, obrátily se, vzpříčily a ucpaly otvory mezi oblouky. Za nimi se začalo zachycovat vše, co právě po Vltavě plavalo,“ uvádí Dvořák. Špunt, který u Karlova mostu vznikl, zapříčinil stržení některých domů, které stály Vltavě v cestě.
Po dešti
Jak rychle voda do Prahy přišla, tak rychle také odešla. Pondělního dne hladina opadla, respektive vlna se „sunula“ dále na sever po proudu Vltavy až k Labi. „Od Podbaby k Libčicím vystoupila voda až na úroveň železničního náspu a zaplavila silnici, pole, luka a všechny osady při vodě ležící,“ navazuje Dvořák. „Tradiční obraz soutoku Labe s Vltavou byl nahrazen jednolitou vodní plochou, nad níž se tajemně vznášela lehká mlha.“
V Praze nastalo sčítání ztrát i škod. „Při odklízení návalů byla objevena lidská těla, která byla pohřbena na nejbližších hřbitovech,“ uvádí Dvořák „Ještě 29. května vylovili rybáři z Vltavy v Holešovicích jakousi slavnostně oděnou, asi třicetiletou venkovskou ženu; měla na sobě bílé punčochy, červenou sukni, vysoké šněrovací botky a vyšívanou vestičku; na krku pak pásku skleněných perel s malým olověným medailónkem.“
Ještě smutnější nález učinili rybáři později tamtéž, když je zaujala ve Vltavě plující zdobená skříň. „Vytáhli ji na břeh a vypáčili dvířka. Možná se těšili na nějaké poklady – ovšem poklad, který byl uvnitř, jim skutečně vzal dech,“ líčí Dvořák. „Klečela tam mrtvá, schoulená dívka, pevně sepjaté ruce svírala před ústy a oči měla zavřené. Vypadala prý jako nějaká madona v oltářní skříni. Mohla být tak dvanácti- až čtrnáctiletá. Nejspíš se do skříně schovala ze strachu před bouřkou.“
Celkem ničivé povodně způsobily nepředstavitelnou škodu napříč celými Čechy. Zničeny byly domy i mosty, zaniklo několik rybníků. A smrt v rozbouřených vodách nalezlo celkem 337 obětí. „Šílený máj 1872 se místo měsíce lásky stal měsícem smrti,“ uzavírá Dvořák.
Z toho mrazí: Povodeň v Praze. (2013) Jan Jedlička
