Dánský spisovatel Hans Christian Andersen zaznamenal lidová vyprávění, čerpající i ze syrských mýtů datujících se deset tisíc let před Kristem, a tak se Malá mořská víla v psané podobě datuje do roku 1837. Za poslední zhruba půlstoletí vznikla v audiovizi řada adaptací, případně interpretací. Temnější, pro ústřední pár šťastný konec postrádající, Andersonovi věrnější byly dvě verze ze sedmdesátých let: japonská animovaná, ve které je víla Ariel blondýna s modrými kukadly, a československá hraná, ve které po duši i po lásce touží víla v podání hnědovlásky Miroslavy Šafránkové. Největší diváckou oblibu si však získala pro rodinné publikum uzpůsobená animovaná disneyovka se zpívající rudovláskou, která na konci osmdesátých let zahájila renesanci v dané dekádě čím dál tím méně komerčně i kriticky úspěšného studia. 

Video
Video se připravuje ...

Kulový Blesk: Malá mořská víla s černou Ariel čelí tlaku rasistů pdc, klb, Marek

Po řadě hraných předělávek klasických a kultovních animáků posledních let (Kniha džunglí, Kráska a zvíře, Lví král, Lady a Trump, Petr Pan a Wendy) se hyperrealistického uchopení dočkala i MALÁ MOŘSKÁ VÍLA. Queer režisér Rob Marshall, v jehož filmografii převažují muzikály (Chicago, Čarovný les, Mary Poppins se vrací), vycházel jak z Andersena, tak i z animované disneyovky, ale i novějšího broadwayského divadelního nazkoušení. Ze stovek a stovek uchazeček vybral talentovanou afroamerikou zpěvačku a herečku Halle Bailey na roli titulní Ariel. Do role antagonistky Uršuly, v animované verzi inspirované drag umělcem Divine, vybral komičku Mellissu McCarthy, která má zkušenosti s dragem. 

Jak se hraná Víla zamlouvala někomu, kdo v dětství nepřišel do styku s animovanou klasikou, zhodnotil Janis Prášil: „Podle mě jde  o film, který je ušitý na míru dobové poptávce, odpovídá situaci na trhu a současnému publiku. Ani nemůžeme chtít, aby šlo o pouhou předělávku disneyovské animované verze, už ne starší literární. Co vidím jako pozitivní, je uvěřitelnost, od které se liší od slavného animovaného předchůdce. Hraná verze je mnohem dospělejší, i když oslovuje nejmladší publikum, ale podbízivého dětinského humoru tam není tolik. Pohádkové postavy se tak stávají trojrozměrnější a více se řeší lidský svět než podmořský, trápení postav jsou uvěřitelná,” shrnuje své dojmy Janis. 

Pohádka o jinakosti

„Já si snímek vykládám jako příběh o dospívání - dívce, která se vzpírá ochranitelskému otci, poprvé se zamiluje, utíká z domova. Zároveň jde o shakespearovskou romanci o dvou znepřátelených rodech: druhů lidského a mořského. I rodinné drama zpracovávající konflikt mezi otcem a dcerou. Důležité je téma domova, přičemž se jedná o protipól k Čaroději ze země Oz, který je o návratu domů, ale Malá mořská víla je o odchodu a ztrátě: ztrácí se hlas, ztrácí se dcera, ztrácí se část sebe sama při přechodu z jednoho světa do druhého. S žánrem děl o dospívání lze spojit i motiv fyzické přeměny, který je zde doveden do extrému, akorát jde o proměnu mezidruhovou,” zamýšlí se Janis jak nad žánrovým zařazením snímku, tak možnými výklady snímku. 

Tvůrci čelili kritice za to, že Ariel bude hrát afro-americká herečka s tmavou barvou pleti. Bailey záměrně nečetla diskuze na internetu a její prarodiče sami sdíleli příběh, jak v minulosti byli oběti rasistických útoků. Podle Marka Slováka je celá tato kauza otravná: „Animovaná Malá mořská víla byla o jinakosti. Je to tak i často vykládáno: queer vyprávění o tranzici, o jinakosti, která je přijímána v tom světě. V hrané variantě jde i o jinakost související s barvou pleti, takže to, že byla obsažena herečka, která nemá bílou barvu pleti, přidává na komplexnosti možného čtení. Chtěl bych i říct, že je jedno, jak víla vypadá, protože vždy vypadala jinak. Vytýkat, že Malá mořská víla (2023) nemá tak červené vlasy nebo bílou pleť je úplně jedno vzhledem k tomu, že předlohou byla pohádka Hanse Christiana Andersena. A pohádky, jak milé děti víme ze základní školy, vycházely z různých zdrojů, vždy byly různě interpretovány, přepisovány, aktualizovány - a tohle je jenom jedna z dalších aktualizace a rozšíření. Oproti animované je hraná Ariel aktivnější, zachraňující prince ne jednou, ale víckrát, a má svou agendu. Je uvěřitelnější, že se do sebe zamilují, protože romanci je věnováno víc prostoru, a i v boji s monstrem-nepřítelkou sehrává Ariel větší roli. Změny a posuny mají opodstatnění a jsou smysluplné,” shrnuje Marek některé posuny. 

Marek a Janis se shodují na tom, že tahle Malá mořská víla není pro svou délku a „realističtější” pojetí  moc vhodná pro dětského divák - a shodují se i na tom, že je nadprůměrná. Marek by udělil 70 %, Janis o něco střídmějších 65 %.

Ten, co nepodepsal

MUŽ, KTERÝ STÁL V CESTĚ je historické drama svědomí, moralita zaměřená na samotný proces kolem nepodepsání Moskevského protokolu reforemním komunistou Františkem Krieglem. Janisovi se jako jednomu z mála kritiků Muž, který stál v cestě zamlouval a v případě svého názoru odhlíží od toho, co mohlo být, kdyby režíroval Fíla: „Film reaguje na současnou společenskou-politickou situaci. V prvé řadě jde o politický thriller, který rozkrývá zákulisí po příjezdu okupačních vojsk a to, co se dělo v Moskvě, kdy reformní komunisté byli nuceni podepsat souhlas s přítomností sovětských armád na území Československa,” připomíná výchozí bod zápletky. „Z počátku se musíme zorientovat v postavách, což může trvat déle, pokud neznáte historický kontext, nicméně postavy se posléze vyprofilují a je jasné, které jsou morálně silné, které jsou slabší, které převlékají kabáty. Nejde tak jenom o politický thriller, ale i o historickou moralitu, kde je zpracována modelová situace ukazující, jak bychom měli postupovat, když se setkáme s absolutním zlem,” dodává Janis, čím může být oslovena i generace, která nepatří mezi pamětníky sprnových událostí. 

„Absolutní zlo zde představuje Sovětský svaz, který na sebe bere tvář Brežněva, kterého paradoxně ztvárňuje ukrajinský herec. Je zajímavé, že proti sobě stojí dva tábory, které patří do jedné země: konzervativní a reformní komunisté. Nejde o to, jak porazit zlo, ale jak jednat v konfrontaci s ním,” poukazuje Janis na to zajímavé. Je i kritický: „Dílo může být kritizováno za to, že staví pomník, protože nejde o prozkoumání zákoutí lidské mysli přizpůsobující se režimu, jako tak činil film Arvéd nebo seriál Herec. Naopak jde o typ snímku, který potřebuje vyobrazit morálně pevného hrdinu, jako tomu bylo v Miladě,” srovnává.

„Myslím, že cílem bylo odkrýt historické skutečnosti, které spousta lidí bohužel nezná, a zároveň je inspirovat. Je jasné, na čí straně tvůrci stojí. Na mě snímek působil uvěřitelně. Jde o funkční politický thriller, ve kterém funguje napětí. Byl jsem pohlcen do situace, protože žiji ve stejné zemi, a tak jsem byl zainteresovaný emočně. Neměl jsem problém, že by šlo o frázovité dílo. Nabízí se nacházení paralel nejenom s minulostí (Mnichovem), ale hlavně se současností (válkou na Ukrajině).”

Janis by publiku nestál v cestě, kdyby chtělo jít na Muž, který stál v cestě do kina, protože dává 70 %.

Proč je seriál FUBAR s Arnoldem Schwarzeneggerem další výplní streamovací služby? Proč je THE COVENANT, z hodnocených titulů zrovna ten nejhůře dostupný, tím nejlepším? Čím avantgardě a audiovizi přispěl nedávno zesnulý homosexuální okultista KENNETH ANGER? V čem jsou kontroverze kolem ROGERA WATERSE liché? Dozvíte se, pokud si poslechnete celý Kulový Blesk třeba na Spotify. 

Fotogalerie
40 fotografií