Počátky byly náročnější

Zatímco na počátku první republiky to z hlediska financí neměli podnikatelé ani obyčejní lidé moc snadné, vše se během pár let začalo rychle obracet k lepšímu. Nově vzniklý stát začal ve dvacátých letech úspěšně prosperovat. Lidem se navzdory rozporuplným začátkům začalo dobře dařit. Důkazem toho, že se naší ekonomice opravdu dařilo, je i to, jak se po vzniku první republiky u nás vedlo zaměstnancům. Byla totiž zavedena nová, kratší pracovní doba – z 10–12 na 8 hodin. Navíc u nás začala fungovat i placená dovolená, finanční podpora v nezaměstnanosti a také nemocenské či úrazové pojištění. To se však netýkalo zemědělců a pomocných pracovníků při sezonních činnostech.

Dovolená ano, ale…

Od roku 1925 se zaměstnancům začalo vést lépe i z hlediska nároku na placené volno. Jeho délka však byla u některých povolání výrazně kratší, než je tomu dnes, a navíc se lišila právě podle pracovního oboru.

Zatímco nebozí řemeslníci a dělníci s nejtvrdší prací měli nárok pouze na 6 až 8 dní dovolené ročně, úředníci na tom byli podstatně lépe. Jejich povolání totiž patřilo mezi ta, která byla společností považována za prestižnější, a podle toho bylo také hodnoceno. Nejen platově, ale především množstvím volného času. Už tenkrát si totiž státní úředníci přišli na šest týdnů placeného volna.

Výrazně se lišily i platy

Díky tomu, že se československé ekonomice přibližně od roku 1924 dobře dařilo, vypadaly podle toho i některé platy. Ovšem hodně záleželo na tom, v jakém sektoru. I když se za dob prvního Československa ještě nevedly žádné statistiky o průměrných platech, najdou se dobové články, které finanční situaci tehdejších lidí podrobně reflektovaly. Z nich můžeme odvodit mimo jiné i to, jak se dařilo jednotlivým povoláním a jejich rodinám. Stejně jako dnes nezáleželo pouze na druhu vykonávaného zaměstnání, ale také na místě, kde bylo vykonáváno. Lišily se od sebe tedy například výdělky v Praze a na západě Slovenska.

Autor: ČSFD / Lucernafilm

Obecně platilo, že nejlépe se měli, podobně jako dnes, vysoce postavení státní úředníci. Poštovní úředník si v závislosti na místě pracoviště přišel na 1369 až 1834 korun. Lépe na tom byl třeba major ve vojenském úřadu s průměrným platem 2171 korun nebo štábní důstojník na ministerstvu v Praze s 3765 korunami.

Více než slušný byl i příjem ředitele pražského magistrátu, který se vyšplhal až do výše 3700 korun, pozadu ovšem nezůstal ani odborový rada na ministerstvu s platem 3916 korun. Všechny tyto výdělky byly na tehdejší dobu nadprůměrně vysoké. Průměrná měsíční mzda byla spočítána až v roce 1930, a protože odrážela různorodost platových poměrů v různých povoláních, činila pouhých 789 Kčs. Průměr snižovali především opomíjení dělníci a horníci, jejichž mzda se pohybovala mezi 550 a 940 korunami.

Učitelé byli ve vatě

Společensky a platově velice ceněná byla tehdy i pozice učitelů. Jejich platy se v závislosti na oblasti pracoviště a také na množství praxe a zkušeností pohybovaly v rozmezí od 1842 do 3831 korun československých. Nejvyšší příjem obvykle mívali kantoři v západních Čechách. Naopak poněkud překvapivě na tom z hlediska platového ohodnocení nebyli moc dobře četníci nebo strojvedoucí. Platy strážmistrů se pohybovaly kolem 1300 korun a platy strojvedoucích byly jen nepatrně vyšší, dosahovaly výše 1500 korun měsíčně.

Všichni uhlazení jako ve starém filmu? To sotva…

Když výše hovoříme o platech, bylo by dobré zmínit také ceny potravin nebo třeba MHD. Ceny chleba a pečiva se pohybovaly kolem 3,40 Kčs za kilo, zatímco za stejné množství brambor lidé zaplatili přibližně 96 haléřů. Litrová láhev mléka vyšla na 1,95 koruny, oproti tomu bylo podstatně dražší Čechy dodnes oblíbené pivo, litr stál 2,90 koruny. Bezkonkurenčně nejdražší potravinou bylo už tehdy máslo, které obyvatele první republiky vyšlo přibližně na 25,75 koruny za kilo. Vejce bylo možné koupit kolem 0,85 koruny za kus a cukr za cenu 6,20 koruny za kilogram. Kilo vepřového masa na nedělní oběd pak hospodyňky vyšlo na 16,90 koruny.

Jedna jízda tramvají přišla na 1,20 koruny, vlakem kolem 4,40 Kčs. A teď to nejzajímavější na závěr. Zatímco jedno ostříhání a služby kadeřníka vyšly přibližně na 4 koruny, slušné odění, takové, jako známe z černobílých filmů, bylo podstatně dražší. Jen nová košile stála pány kolem necelých 25 korun, za lakýrky poté džentlmeni platili rovnou stokorunu.

Není se tak čemu divit, že obleky byly tehdy poznávacím znamením spíše jedinců z vyšší ekonomické třídy. Muže vyšly kolem 698,30 koruny, dámy pak platily o něco méně, kolem 571,67 koruny. Romantická představa všudypřítomných dokonale upravených mužů i dam v kvalitním oblečení podle tehdejších filmů je tedy mírně zkreslená, protože to si dříve zdaleka nemohl dovolit každý.